Barroso II.
„Dejte mi ženu, nebo socialistu! A nejlépe obojí!“ To byla slova, která evropští lídři nejčastěji slyšeli v posledních týdnech od designovaného šéfa Evropské komise Josého Manuela Barrosa. Stejný vzkaz současný i budoucí šéf instituce, která usiluje o to být evropskou vládou, vysílal před výběrem českého komisaře našim politikům. V obou případech byl Barroso úspěšný jen napůl.
Na evropské úrovni „sehnal“ dost žen, ale málo socialistů a od českých politiků zase „získal“ socialistického nominanta, ovšem muže. Ženy budou přesto po Barrosově vyvažovací ofenzívě tvořit třetinu Komise, protože jich v druhé Barrosově sestavě zasedne devět, což je více než dosud.
Dvacet sedm evropských komisařů – mužů i žen – má díky rostoucímu počtu evropských norem stále větší vliv na naše životy. Přesto zůstávají často málo známými politiky, o nichž příliš nevíme, odkud se vlastně berou.
Hledání komisařek
Není jednoduché zobecnit, koho si dvacet sedm členských států, přesněji národní vlády, volí za své zástupce v „evropské vládě“. Je ale možné vysledovat dva hlavní přístupy. Největší a zároveň nejmenší země sahají většinou po hvězdách domácí politiky. Velké země si výběrem například bývalých ministrů snaží vydobýt pro sebe klíčové resorty. V malých zemích je zase pozice evropského komisaře považována za jeden z klíčových politických postů, na které může politik dosáhnout, a komisaři nadále hrají roli i v domácí politice.
Za příklad tohoto přístupu může letos sloužit dánská ministryně pro klimatické změny a energetiku Connie Hedegaardová, která patří mezi hlavní politické hvězdy v této severské zemi. Hostitelka Kodaňského summitu o klimatických změnách má za sebou kariéru nejmladší dánské poslankyně i oblíbené moderátorky jedné z hlavních zpravodajských relací dánské televize. Z otázky klimatických změn se jí v Dánsku podařilo udělat klíčové politické téma. Asi byste tipovali, že C. Hedegaardová patří politicky k zeleným. Jenže platí pravý opak: jedná se o političku Konzervativní lidové strany a tomu odpovídají i její řešení klimatických změn.
Podobně jako Dánové vybírali třeba Bulhaři. Jejich premiér a známý drsňák B. Borisov do Bruselu vyslal svou sympatickou tvář – ministryni zahraničí Rumjanu Želevu. Žádná členská země letos do Bruselu neodložila svého premiéra, a tak jediným novým premiérem v sestavované Komisi bude německý kandidát Günther Oettinger, který dosud vládl „jen“ spolkové zemi Bádensko-Virtembersko.
Opačný postup zvolili například v zemích Visegradské čtyřky. Tam se stalo hitem letošního hledání komisařů vybírat málo známé odborníky či diplomaty. Platí to pro maďarského ekonoma a vysokoškolského pedagoga László Andora, slovenského diplomata a šéfa slovenského zastoupení při EU Maroše Šefčoviče a koneckonců i českého kandidáta Štefana Füleho, který dosud v úřednické vládě řídil agendu evropské integrace, ale do té doby působil jako kariérní diplomat. Všichni tři jsou širší veřejnosti relativně málo známí nestraníci, kteří byli nominováni socialistickými stranami. Pikantní souvislost najdeme mezi českým a slovenským kandidátem. Oba zástupci bývalé federace totiž studovali za minulého režimu na Státním institutu mezinárodních vztahů v Moskvě a dva roky se v této sovětské škole dokonce mohli potkávat.
Pravicová, ale federalistická Komise
Náš region se i díky jim stal hlavním rezervoárem socialistických členů nové Komise. Ze šestice socialistů v nové Barrosově sestavě pochází celá polovina ze zemí V4. Socialisty navržených komisařů bude v nové Komisi dokonce méně než středových liberálů, kterých členské země vyslaly nakonec osm. Nejsilnější zastoupení pak v Komisi získají středopravicoví a federalističtí evropští lidovci, kterých včetně Barrosa v Komisi zasedne dokonce třináct. Úplně budou v komisi chybět konzervativci, zelení a komunisté, i když ti poslední se mohou utěšovat alespoň tím, že novou řeckou komisařku Marii Damanaki sice vybrali tamní socialisté, ale ona sama za sebou má kariéru v jedné z řeckých komunistických stran. A v ní to před přestupem k socialistům dotáhla až na předsedkyni.
Slabé zastoupení socialistů v Komisi by na první pohled mohlo komplikovat Barrosovu pozici. Nebude to ale pravděpodobně platit pro jeho spolupráci s členskými státy, protože nominace odpovídají současnému složení vlád členských států Unie. Problém ale může nastat v Evropském parlamentu, který bude kandidáty na komisaře schvalovat a v němž jsou socialisté druhou nejpočetnější silou. Barrosovi se už možná zdá o Italovi Rocco Buttiglionem, kterého mu před pěti lety Evropský parlament nakonec do Komise nepustil. Už teď se v Bruselu spekuluje o tom, kdo bude letošním terčem snahy Evropského parlamentu ukázat své politické „svaly“… A šušká se, že socialisté zkusí zaútočit na bulharskou kandidátku R. Želevu.
