Tuniské volby podle plánu
V Tunisku se 25. října 2009 uskutečnily prezidentské a parlamentní volby, jejichž výsledky nepřinesly žádné velké překvapení. Zcela v souladu se všeobecným očekáváním byl prezidentem znovu zvolen Zajn al-Ábidín b. Alí (Ben Alí), většinu v parlamentu pak získala jeho strana Ústavní demokratické shromáždění.
Poslední volby tedy s největší pravděpodobností nebudou mít žádný významný vliv na vnitropolitickou situaci v zemi, která je i přes dílčí kritiku mnohými komentátory vnímána jako příklad pozitivního rozvoje v bezpečnostní, sociální i ekonomické oblasti.
Dějiny Tuniska od nezávislosti, které dosáhlo 20. března 1956, lze snadno rozdělit na tři hlavní etapy. Prvním a zároveň nejkratším obdobím do vyhlášení Tuniska republikou 25. července 1957 byla vláda Amína beje z dynastie Husajnovců. Po zrušení monarchie se stal prvním prezidentem Habíb Burgiba (1903–2000), který si i díky dodatkům k původní ústavě z roku 1959 udržel úřad až do roku 1987. V tomto roce začíná třetí období moderního Tuniska. Premiér Ben Alí tváří v tvář krizi sesazuje zestárlého Burgibu a ujímá se jeho úřadu.
Země se pod vedením Habíba Burgiby pustila do sekularizačních reforem. Předpisy šarí’y v rodinném právu byly nahrazeny zákonem o osobním statutu, došlo k zákazu polygamie, byly zrušeny šarí atské soudy, nemovitý majetek vlastněný náboženskými nadacemi byl znárodněn. Prestižní islámská univerzita Zajtúna byla začleněna jako řadová fakulta do Tuniské univerzity. V roce 1967 byly dokonce legalizovány interrupce, dříve než v mnoha evropských zemích. Habíb Burgiba musel, podobně jako jiné vlády v muslimských zemích, od konce 70. let čelit nástupu islamistických hnutí a organizací, zejména umírněnějšímu Hnutí islámského směru (MTI) v čele s vůdcem Rášidem al-Ghannúším či radikálnějšímu Islámskému džihádu nebo Straně islámského osvobození. Po sérii atentátů v roce 1987 se konfrontace s vládou nebezpečně přiblížila občanské válce. Premiér Ben Alí za využití článku č. 57 ústavy a lékařských posudků prohlašuje Burgibu zdravotně nezpůsobilým zastávat svěřený úřad a 7. listopadu se stává druhým tuniským prezidentem. Burgiba po tomto nekrvavém převratu dožil v Monastíru, kde je také pohřben.
Ben Alí vyhrocenou společenskou situaci zmírnil cílenými gesty směrem k islamistům. Mnoho dříve zatčených členů MTI bylo omilostněno, do programu sdělovacích prostředků bylo zařazeno svolávání k modlitbě i samotné modlitby, prezident vykonal pouť do Mekky. V roce 1989 se konaly pluralitní parlamentní volby, kterých se ovšem podle zákona nemohly účastnit strany s názvem vztahujícím se k náboženství. MTI se proto přejmenovalo na Stranu obrody (an-Nahda), účast ve volbách jí nicméně nebyla umožněna. Na počátku devadesátých let znovu došlo ke střetům mezi vládou a islamisty. Zřejmě i pod vlivem událostí v sousedním Alžírsku zaujala vláda vůči politickému islámu nesmlouvavý postoj, došlo k významnému zatýkání a procesům, vůdce Strany obrody al-Ghannúší odešel do emigrace. Z veřejného života byli islamisté vytlačeni, jsou však dodnes podstatnou opoziční silou.
Ben Alí bez problému obhájil v posledních volbách svůj úřad, ačkoliv s menší převahou než v roce 2004. Letos obdržel „jen“ 89,62 %, zatímco před pěti lety 94,5 %. Vzhledem k vysoké volební účasti však síla jeho mandátu nijak neutrpěla. Pro opoziční kandidáty Mohameda Bouchihu ze Strany lidové jednoty a Ahmeda Inoubliho z Unionistického demokratického svazu hlasovalo jen 5,01 respektive 3,8 procent voličů. K malému, i když v očích některých opozičních představitelů slibnému posunu došlo ve volbách do poslanecké sněmovny. Dominující strana prezidenta Ben Alího Ústavní demokratické shromáždění si oproti minulým volbám pohoršila o tři procenta a opoziční strany tak zvýšily své zastoupení v dolní komoře parlamentu na 25 %, což někteří komentátoři chápou jako začátek pozitivního trendu.
Poslední volby však znovu obrátily pozornost k neduhům tuniské politické scény. Samotné hlasování podle všeho nebylo poznamenáno podvody. Podhoubí však rozhodně zdravé není. Současná vláda má monopol na veřejná média, kontroluje práci soudů, některá občanská práva zůstávají stále na papíře, zejména právo na svobodu slova a shromažďování. Kritika režimu, a to nejen z islamistických pozic, je v zásadě nepřípustná. Parlament dlouhodobě ovládá jediná strana. Prezidentské volby jsou sice pluralitní, vláda ovšem různými nástroji aktivně ovlivňuje výběr protikandidátů. V následujících pěti letech lze jen těžko očekávat významnou nápravu tohoto stavu. Více vzrušení si tak můžeme slibovat až od příštích voleb, pokud tedy do té doby nedojde na další změny ústavy, které by současnému prezidentu Ben Alímu umožnily další setrvání v úřadu.
