Liberálně konzervativní akademie - Cevro

Indonéský prezident Suharto se pokusil, ještě před svým odchodem z politiky na konci devadesátých let 20. stol., založit spolek islámských zemí, které měly zdroje ropy a toužily vlastnit nukleární zbraně. Některé z nich (Pákistán, Irán, Irák, Nigerie a Libye) neměly v té době nejlepší pověst, a když ještě potom zaletěl do Paříže nakoupit bojová letadla z Ruské federace, vyvolalo to pozornost v  zemích, které jej do té doby považovaly za svého spojence.

Suhartova tisková konference, kterou po svém návratu domů sám více než hodinu řídil (bylo mu tehdy 77 let), byla z hlediska formy státnickým činem, kterým se obracel na všechny jej opouštějící přátele, utvrzoval je ve víře, že je stále ještě vojácky tvrdohlavý, politicky prozíravý a podporu mající prezident. A že je i úspěšným správcem zemským, který dokáže vyvést Indonésii z  asijské finanční krize.
   Ještě jako prezident si nechal napsat hagiografii a v ní byl opakovaně představován jako ochránce indonéské jednoty a nezávislosti. Byla to pravda jen částečná a netýkala se počátků jeho vojenské kariéry. Před druhou světovou válkou totiž absolvoval vojenský výcvik v nizozemské koloniální armádě KNIL a stal se v ní poddůstojníkem právě ve dnech japonské invaze v souostroví. Za japonské okupace byl nejdříve policistou, potom velitelem roty v Japonci organizované polovojenské jednotcke PETA. V roce 1962 byl velitelem invazních jednotek na Irian Jaya, v roce 1965 jej Sukarno jmenoval náčelníkem Velitelství strategických rezerv (KOSTRAD) a od února 1965 byl náčelníkem Velitelství pro zničení Malajsie (KOGAM). Právě z titulu těchto funkcí operoval v září a v říjnu téhož roku, v době hned několika pokusů o státní převrat, jako velitel sil, které se rozhodly nastolit v zemi pořádek a převzít podstatnou část politické moci.

Jendral Suharto
Na konci 50. let snad chtěla problémy země vyřešit Rada generálů, proti které se postavila prezidentova čestná stráž. Generálové byli brutálně zavražděni a v politicky nepřehledné situaci, kdy se kdejaký vyšší vojenský činitel stával politickou institucí, vstoupil na scénu rezervní jendral Suharto.
   Ten rychle postavil na pranýř KS Indonésie a její vedení dal odsoudit a popravit, stejně jako několik vysokých armádních důstojníků. Od října 1965 do března 1966 přihlížel nebo reguloval vraždění 80 tisíc osob (podle vládních zdrojů, ačkoli ty nezávislé uvádějí počty podstatně vyšší). Suharto si během této krvavé očisty vynutil rozsáhlé pravomoci k zajištění pořádku v zemi, stal se nejprve náměstkem předsedy vlády a od 22. 2. 1967 byl úřadujícím prezidentem. Krátce nato se nechal potvrdit ve funkci prostřednictvím voleb za pomoci mužů s epoletami a tento rituál pak opakoval ještě sedmkrát.
   V politickém prostoru, který nabyl, se však pohyboval nejen s vojenskou rozhodností, ale i s nemalou politickou obratností. Veřejně projevoval umírněnou víru v jediného Boha, a také nenávist ke všemu, co souviselo s komunismem. S ním spojoval všechny své negativní zkušenosti z let 1945–1965. Brzy se mu podařilo získat důvěru nejen vojáků a politiků, ale ekonomické elity své země. Hned v březnu 1966 mu vyjádřil svou podporu joygjakartský sultán Hamengku Buwono IX., tradiční a charismatická autorita, člověk, který měl dobrou pověst nejen ve Spojených státech, ale i u různých mezinárodních organizací a finančních institucí.
   Nejvýznamnějšími jeho politickými činy byla ale konsolidace ekonomiky, úhrada dluhů starého režimu, zlepšení státních financí vůbec a zajištění přílivu zahraničních investic. To znamenalo také najít vhodné investory do ropného průmyslu, přivést zemi k nebývalé prosperitě a na práh tzv. nové industrializace nebo přesněji řízené otevřenosti, formálně podobně ale ideově velmi vzdálené Sukarnově řízené demokracii.

Zlom: Ztráta podpory v USA
Získal si mimořádnou popularitu ve světě, jako autor Nového pořádku (ORBA), který byl především pořádkem ekonomickým. Začali jej zvát a navštěvovat američtí prezidenti, byl několikrát ve Vatikánu a jeho pozvání navštívit Indonésii přijali hned dva papežové, a to i přesto, že okupoval a připojil k Indonésii katolický Východní Timor. Povečeřel s britskou královnou i s Margaret Thatcher, později navštívil ČLR, Indii a v roce 1989 perestrojkovou Moskvu.
   Ani to mu však nepomohlo, když začal ztrácet podporu ve Spojených státech a bylo mu připsáno k seznamu vin i to, za co byl dříve oslavován. Nejen tedy jeho provozní opotřebovanost, ale i okupace Východního Timoru a důsledky asijské finanční krize, mu byly kladeny za vinu, ačkoli tomu tak nebylo. Nakonec byl zestárlý prezident obviněn z korupce a postaven před soud, nikoli však za činy let šedesátých. Nebyl však odsouzen s ohledem na vážnost k jeho vysokému věku, jeho dcera se nad otcovým hrobem omluvila, i když ti, kterým měla tato omluva patřit v první řadě, již nebyli naživu. Současný prezident Susilo Bambang Yudhoyono, který se dívá spíše do budoucnosti než do minulosti, však ocenil to dobré, co Suharto za svého života učinil, aniž zapomněl, ale nepřipomínal, za co mohl svého předchůdce právem soudit.