Vyznání pragmatického euroskeptika
Je nová evropská smlouva přijatelná pro euroskeptika, který by si přál zcela odlišné smluvní uspořádání Unie a upřednostňuje mezivládní model?
Podívejme se na kontext: doma je ODS v koalici se dvěma eurofederalistickými stranami (KDU, SZ), s nimiž musela najít první kompromis. Co se v této situaci dá považovat za úspěch: byl opuštěn původní ústavní koncept včetně symboliky, zmizel všechen nesmyslný étos i patos s tím spojený, právně i terminologicky jsme se vrátili k běžné mezinárodní smlouvě.
Dále – přes veškeré řeči o společné zahraniční politice i přes zřízení nové funkce zůstává fakticky zahraniční, bezpečnostní i obranná politika striktně v mezivládní rovině a nadále zde platí jednomyslné rozhodování. Pokud jde o justici a vnitro, jsou sice „komunitarizovány“, nicméně pro budoucnost existuje možnost „optoutu“ (neúčasti) ze společných politik a také jurisdikce Evropského soudního dvora nebude v těchto oblastech platit ještě pět let. Posílený princip „žluté karty“ i princip „obousměrné flexibility“ zvyšuje možnost obrany národních vlád i parlamentů proti leckdy škodlivým legislativním aktivitám Evropské komise.
Tzv. Charta základních práv není součástí smlouvy, což poněkud oslabuje její právní závaznost, a umožňuje např. Ústavnímu soudu vykolíkovat hřiště tak, aby prostřednictvím Charty nedocházelo k průniku evropské jurisdikce do oblastí, které jí nenáležejí. Za důležitý, byť částečný úspěch lze také považovat odložení „euroústavního“ hlasovacího systému v Radě EU až za rok 2014 (hraničním datem je 2017). Principiální českou podporu tomuto polskému návrhu (který by jinak zůstal osamocen) považuji za jednu z nejsvětlejších chvil naší zahraniční politiky posledních let. Naopak asi největším neúspěchem je z euroskeptického pohledu další redukce práva národního veta a rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou v Radě EU.
Sečteno, podtrženo – pragmatický euroskeptik určitě nebude hovořit o vítězství, zároveň však ví, že za daných podmínek jsme se u nové smlouvy dostali až na samou hranici dosažitelného. Pokud by ODS přistoupila k zablokování celého jednání, znamenalo by to nepochybně rozpad vlády a vznik nové, z hlediska našeho vztahu k EU horší, protože výrazně poddajnější koalice.
