Africká jednota – budoucnost nebo pouhý mýtus?
Tento rok uplynulo padesát let od chvíle, kdy Ghana, vedená premiérem Kwame Nkrumahem, získala jako první z afrických kolonií nezávislost. Kromě toho, že byl Nkrumah prvním ghanským premiérem a prezidentem, je po celé Africe považován za hrdinu afrického boje za nezávislost a zakladatele myšlenek a hnutí panafrikanismu.
Byl jedním z hlavních iniciátorů vytvoření Organizace africké jednoty (OAJ), jež vznikla v roce 1963 jako nástroj spolupráce nově nezávislých afrických států a jako organizace podporující další dekolonizaci kontinentu. Nkrumah při svém slavném projevu v předvečer založení OAJ představil jedenáctibodový návrh cesty k africké jednotě, který mj. obsahoval myšlenku jednotné vlády afrických států, zahrnující hospodářskou i politickou integraci.
Jeho úvahy nicméně předběhly svou dobu a OAJ nebyla schopná, za necelých čtyřicet let své existence, dosáhnout širších cílů kromě dekolonizace. Nové naděje byly vloženy do nástupnické organizace OAJ, Africké unie (AU), která vznikla v roce 2002. Hlavním iniciátorem posílení africké spolupráce a vytvoření této nové organizace byl libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, který sám sebe označuje za „bojovníka za Afriku“. Kaddáfí má životní ambici vytvořit organizaci, která znovu zapojí kontinent do globálního světa prostřednictvím sjednocení Afriky pod jednou vládou. Pro založení AU získal podporu klíčových afrických zemí, Jižní Afriky a Nigérie a dostatečnou podporu mezi ostatními africkými státy. AU má již nyní některé společné instituce, má mít společný soud i jednotnou měnu s centrální bankou.
Debata o jednotné vládě v Akkře
V lednu roku 2007 na summitu AU v etiopské Addis Abebě bylo rozhodnuto, že další setkání afrických vůdců se soustředí na debatu o jednotné vládě, která by měla vytvořit rámec pro plnou politickou a ekonomickou integraci. Toto mnohými očekávané setkání proběhlo v červenci tohoto roku v Akkře, hlavním městě Ghany. Na summitu se vymezily tři hlavní proudy spojené s třemi představami o africké budoucnosti. Existenci různých možností dalšího vývoje jasně potvrdil ve svém úvodním projevu předseda summitu a ghanský prezident Johny Kufuor, který prohlásil, že sjednocení Afriky je mimo pochyby, ale je otázkou, jak toho dosáhnout. První skupina států, reprezentovaná Muammarem Kaddáfím a senegalským prezidentem Abdoulayem Wadem, prosazuje myšlenku co nejrychlejší a nejhlubší politické a ekonomické integrace, která by co nejdříve vedla k vytvoření „Spojených států afrických“. Druhou variantou je také integrace, ale pomalejší a postupná, prostřednictvím současných regionálních integračních bloků. Zastáncem této varianty je především Jižní Afrika a její prezident Thabo Mbeki. Poslední skupina je zastoupena státy, které se domnívají, že skutečné politické integrace Afriky není možné efektivně dosáhnout vzhledem k její heterogenitě. Bylo by lepší se soustředit primárně na integraci hospodářskou, k jejímuž dosažení má Afrika také stále velmi daleko. Mezi hlavní zastánce této myšlenky patří ugandský prezident Yoweni Museveni. Klíčové otázky summitu tedy připomínaly jednání o budoucnosti Evropské unie – jak rychle a jak hluboko se integrovat? V tomto momentu se ovšem africká jednání zastavila a vedoucí představitelé afrických států nebyli schopni dosáhnout žádného kompromisu.
Summit tak nepřinesl žádný skutečný závěr a jako odpověď na budoucnost africké integrace byl pouze vytvořen výbor, který má zkoumat další možnosti spolupráce a vztahu mezi Africkou unií a členskými státy. Své závěry pak předloží desátému summitu AU, který je plánovaný na rok 2008 do Etiopie.
Problém číslo jedna: ozbrojené konflikty
Klíčovou záležitostí pro Afriku zůstává především to, jestli je schopná směřovat k politické a ekonomické integraci a současně se vypořádat s problémy mnoha členských států, jako jsou vnitřní i vnější ozbrojené konflikty, obrovská chudoba, rozsáhlá korupce a politická nestabilita či pandemie AIDS.
Není zřejmé, co by se dělo v případě definitivního názorového rozštěpení členských států mezi dvě, případně tři výše zmíněné pozice. Nejhorší varianta počítá s rozpadem AU, umírněnější varianty nabízejí úvahy o obdobě tzv. dvourychlostní Evropy, kdy budou některé členské státy spolupracovat rychleji než ostatní.
Kromě toho se ale nabízí otázka, jestli je vůbec možné dosáhnout integrace padesáti tří států či zda by se Afrika nejdříve neměla věnovat svým aktuálnějším problémům, tedy například krizi v Dárfúru, situaci v Somálsku či Zimbabwe. Ve chvíli, kdy se Afrika nedokáže vypořádat se svými vlastními problémy, ztrácí u zbytku světa důvěru v její schopnosti vytvořit jednotnou a funkční unii.
Kwane Nkrumah, otec myšlenky panafrikanismu
