Frakce v českých politických stranách
Důležitým definičním znakem politických stran je prosazování společné vůle a společný postup osob, které jsou v nich sdruženy. Přesto je poměrně častým jevem, že se i uvnitř politické strany vyprofilují části, které se politicky chtějí zřetelně odlišit od zbytku členů.
Důvody ke vzniku frakcí mohou být různé. Český politolog Štěpán Pecháček na II. kongresu českých politologů vymezil jako hlavní důvody jejich existence ideologický, tematický, vůdcovský a strategický frakcionalismus. V realitě však dochází ke prolínaní těchto frakcionalismů, tzn., že např. vůdce frakce se snaží ideologicky vyprofilovat vůči dalším politikům strany anebo že frakce díky své ideové orientaci zaujímá specifický postoj k určitým poltickým tématům. Frakce se mohou vytvářet i na regionálním a organizačním základě.
Častým důsledkem vzniku frakce – zvláště v nestabilních stranických systémech – je její odštěpení a vznik nové strany, případně přechod do jiné strany. V tomto směru přestavují frakce pro stranu problém. Jako jisté pozitivum může být vnímáno, že strana působí pluralitně a může tak oslovit větší počet příznivců. Stane se tak hlavně tehdy, pokud jsou ideologické frakce součástí strany po dlouhou dobu a jejich soužití ve straně je ustálené. Nicméně existence krátkodobých tematických a vůdcovských frakcí je riziková, zvláště pokud jsou vnitrostranické střety ventilovány navenek. Nejednotný a rozhádaný subjekt budí u voličů nedůvěru.
Historie frakcí v polistopadovém stranickém systému
V České republice se stal stranický frakcionalismus velmi rozšířeným jevem již od vzniku moderního stranického systému po roce 1989. První zárodky lze spatřit již v neúspěšných pokusech Demokratického fóra komunistů výrazně reformovat KSČ v průběhu tzv. sametové revoluce a ve snahách reformních křídel dalších stran Národní fronty zbavit se kolaborantských křídel.
Značný význam pro vývoj stranického systému měly ideové proudy v Občanském fóru. To nebylo stranou v běžném slova smyslu, ale širokým hnutím. Na bázi jeho jednotlivých platforem vznikly politické strany – ODS a OH, případně byly odchodem skupin členů posíleny strany již existující – např. ČSSD.
90. léta byla charakteristická jak neustálými vnitrostranickými střety, tak i vznikem mnoha odštěpeneckých subjektů. Vzestupná a posléze sestupná dráha jednoho z nich – Unie svobody – výrazně ovlivnila podporu stranického systému v letech 1998–2006. Některé strany se vnitrostranickými spory vyčerpaly natolik, že se (v kombinaci s dalšími faktory) staly bezvýznamnými hráči v souboji u voliče. Příkladem je spor liberálů a konzervativců v Občanské demokratické alianci.
I v posledních letech nebyly stranické frakční spory ničím výjimečným. ČSSD se od odchodu Miloše Zemana z postu předsedy potýkala se spory mezi jeho stoupenci a novými vůdčími politiky, kteří nesledovali jeho linii. Strana zelených se teprve po překonání nejvýznamnějších vnitrostranických sporů (i za cenu odchodu Patočkova křídla) stala přijatelnou pro takový počet voličů, který je třeba ke získání sněmovních křesel.
Soudobé frakce v politických stranách
V současných politických stranách působí různé, více či méně formalizované frakce. V ODS dlouhodobě bez větších problémů koexistuje tradicionalistické konzervativní a liberální křídlo. Rozdílné názory mají někteří členové i na evropskou integraci, ale je sporné, zda tyto spory vedly ke vzniku frakcí. V současnosti je nejsledovanější Tlustého frakce, která nese vůdcovské i tematické rysy. Její dominantní činností je kritika vládní reformy, což může ztížit přijetí reformy ve veřejnosti (i u voličů ODS). Členové platformy mohou perspektivně využít případný neúspěch reformy k posílení svých vnitrostranických pozic.
V KDU-ČSL je nyní částečně utlumen spor mezi modernizačním a tradicionalistickým křídlem. Základy pro nové frakce jsou dány spíše strategicky a takticky – konkrétně dlouhodobou volbou politických partnerů a celkovým politickým stylem předsedy Čunka.
Ve Straně zelených probíhá spor mezi ex-liberálními elitami v Bursíkově vedení (které podporují setrvání ve vládní koalici a v zásadě i americký radar) a mezi postmaterialistickými zelenými „tradičního západního střihu“. Existence obou křídel je však pro SZ zatím spíše přínosem, protože k ní zřejmě poutá jak „ex-unionistické“ tak „ex-patočkovské“ voliče.
U sociálních demokratů je frakcionalismus různého typu tradiční. I když je občas halen do sporů „tradiční sociální demokracie versus moderní „blairismus“, většinou nese rysy vůdcovských sporů a střetů o způsob řízení strany. Je však třeba zdůraznit, že ČSSD ve sněmovních volbách dokáže eliminovat negativní důsledky frakcionalismu, a že ze strany se málokterá frakce odštěpila (až na zcela marginální výjimky). Spory v KSČM mezi dogmatiky a reformisty jsou dlouhodobé a je pravděpodobné, že budou v souvislosti s blížícím se sjezdem strany nabývat na síle.
