Liberálně konzervativní akademie - Cevro

Nejmenší parlamentní strana loni zaznamenala raketový vzestup. Po dlouhých letech se vrátila do poslanecké sněmovny a dokonce vstoupila do vládní koalice. Čeští zelení v dnešní podobě vzešli z mnoha rozdílných impulsů a jsou dnes stranou mnoha neznámých.

Zelený návrat
Často se hovořilo o tom, že se zelení probojovali do parlamentu poprvé, ale to není přesné. Strana zelených vznikla již na přelomu let 1989 a 1990. Před prvními parlamentními volbami v roce 1990 se těšila podle výzkumů voličských preferencí vysoké podpoře, ale pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentu nakonec nepřekonala. To se jí podařilo až o dva roky později, kdy zelení uzavřeli předvolební koalici s družstevnickou Zemědělskou ­stranou, historickou Československou stranou socialistickou a marginálním Hnutím zemědělců. Koalice s názvem Liberálně sociální unie (LSU) se označila za politické hnutí s kolektivním členstvím a ke vstupu do parlamentu jí proto stačilo dosáhnout pěti procent hlasů. To se podařilo a v parlamentu poprvé zasedli zelení poslanci. Straně zelených ale premiérový vstup na parlamentní půdu mnoho úspěchů nepřinesl. LSU zůstala v opozici a postupně se rozpadala. Zelení (resp. jejich tehdejší předseda Vlček) koketovali s ČSSD, ale nakonec si zachovali politickou samostatnost. Ve volbách 1996 díky administrativní chybě nekandidovali a v roce 1998 zůstali hluboko v poli poražených (1,12 % hlasů).
   Na lepší zelené časy se začalo blýskat až o čtyři roky později. Strana zelených totiž až do roku 2002 ­ne­spo­lu­pracovala s ekologickými iniciativami. Překážkou na cestě ke spolupráci se dlouho zdál být názor ekologických iniciativ, že strana je příliš umírněná a málo akční. Až před volbami 2002 se zelení dohodli na volební spolupráci s tzv. Brandýským fórem, které založili někteří zástupci ekologických iniciativ v čele s Jakubem Patočkou a Janem Beránkem. Zelená kandidátka posílená osobnostmi Brandýského fóra získala 2,36 procenta hlasů, což znamenalo překročení hranice pro zisk státní finanční podpory. Právě tyto peníze se ale zakrátko staly rozbuškou ve vnitrostranickém sporu mezi „starými“ funkcionáři a nově příchozími podporovateli Brandýského fóra. Nově příchozí se zorganizovali v tzv. tmavozeleném proudu a v dubnu 2003 stranu ovládli. Předsedou se stal Jan Beránek.
   Ovšem ani vítězství tmavozeleného proudu nepřineslo straně jednotu. Nové Beránkovo vedení začalo být brzy obviňováno z nedemokratických praktik a po neúspěchu v evropských volbách ve straně převážila opozice vedená Martinem Bursíkem. Zastánci politiky „nové demokracie“, jak ji podporovali Patočka s Beránkem, ze strany odešli. Bursíkovi se v roce 2006 podařilo stranu vrátit do parlamentu a dokonce získat hned čtyři ministerské posty v druhé Topolánkově vládě.

Nelevicoví zelení?
Čeští zelení se svou politikou řadí do skupiny ekologických stran, které se prosazují ve střední a východní Evropě. Strany zelených v postkomunistických zemích se totiž většinou odlišují od svých západoevropských kolegů, kteří inklinují spíše ke krajní levici. Podobně čeští zelení nejsou vysloveně levicovou stranou. Naopak mají mnoho společného s vývojovou linií malých pravicových a liberálních stran, které existovaly na české politické scéně vedle ODS. Tento proud měl zdroj v Občanské demokratické alianci a Občanském hnutí, později se projevil v Unii svobody a SNK­-Ev­rop­ských demokratech. Zelené s tímto proudem spojuje nejen voličská základna ve velkých městech, ale i mnoho osobností, které vzešly z uvedených stran a dnes zakotvily u zelených. Rovněž jejich účast v trojkoalici s ODS a KDU-ČSL naznačuje určité spojitosti. Klíčovým ztělesněním uvedené tendence v rámci zelených je bezesporu jejich současný předseda Martin Bursík. Ten v sobě před posledními parlamentními volbami spojil tuto tradici s představením zelených jako proudu, který je nezávislý na dosavadních stranách a přináší úplně nový styl politiky. Při rozboru úspěchu zelených samozřejmě nelze opomenout autentický ekologický proud, který dal straně jméno a má na jejím loňském úspěchu samozřejmě také svůj výrazný podíl.
   Rozmanitost faktorů, které zelené vrátily do zelené politiky, může samozřejmě v budoucnu znamenat značné problémy. Zelený voličský potenciál není dosud tak široký, aby zelení dokázali postrádat jen jeden z výše uvedených zdrojů jejich podpory. Stále intenzívnější diskuse mezi „realistou“ Bursíkem a fundamentalisty z levého křídla strany dokazuje, že toto nebezpečí není u zelených úplně neaktuální.