Liberálně konzervativní akademie - Cevro

Vítězství levicového populisty a předáka pěstitelů koky Eva Moralese v prezidentských volbách v roce 2005 vzbudilo celosvětový rozruch. Bolívijská pravice se tak dostala do nové situace, kdy musí hledat odpovědi na Moralesovu politiku, která chce velmi radikálními prostředky pozvednout životní úroveň obyvatel této nejchudší země Jižní Ameriky.
Politická participace byla v Bolívii po dlouhou dobu výhradní záležitostí kreolské oligarchické menšiny, případně armády. Od zisku nezávislosti v roce 1825 až téměř do poloviny 20. století vznikaly elitní strany opírající se zejména o stříbrařské či cínařské lobbistické skupiny, případně o mocné latifundisty. Domorodý živel, který podle bolívijského Národního statistického úřadu tvoří více než polovinu obyvatelstva, až do poloviny 20. století na politickém a ekonomickém životě Bolívie de facto vůbec ­ne­par­ti­ci­poval.

Hlavní stranou Podemos
V současnosti představuje nejsilnější středo-pravicovou politickou stranu v Bolívii uskupení Podemos („Můžeme“), což je akronym složený ze slov Poder Democrático y Social (Sociální a demokratická síla). Podemos je následovníkem a pokračovatelem politiky Národní demokratické akce (ADN, Acción Democrática Nacionalista), která se stala hlavní oporou bývalého vojenského diktátora Hugo Banzera (v čele vojenské vlády stál v letech 1971–78). Banzer založil ADN jako stranu sdružující konzervativní sektory bolívijské společnosti bezprostředně poté, co svým odchodem z prezidentského postu (1978) umožnil přechod k civilní vládě. ADN měla Banzerovi posloužit jako politický nástroj k opětovnému dosažení moci ve volbách. Není bez zajímavosti, že se bývalý diktátor stal prezidentem znovu v roce 1997 (ve druhém kole prezidentských voleb byl zvolen bolívijským Kongresem). Současný lídr strany Jorge Quiroga po Banzerově smrti v roce 2002 přejmenoval ADN na Podemos.
   Mezi další dvě pravicová uskupení, která však v současnosti hrají menší roli, lze počítat Národní revoluční hnutí (MNR, Movimiento Nacionalista Revolucionario) a Frontu národní jednoty (Frente de Unidad Nacional). Zde podrobněji zmíním pouze Národní revoluční hnutí, které vzniklo jako první masová politická strana v Bolívii v roce 1941 a představuje stěžejní politickou stranu Bolívie 2. poloviny 20. století. MNR ve svých ­po­čátcích působilo jako levicová ­pro­reformní strana, nicméně zejména v souvislosti s radikální neoliberální politikou prezidenta Gonzala Sáncheze de Lozady, silně podporovaného USA, dochází v 90. letech k jejímu posunu v rámci stranického spektra směrem doprava. V roce 2003 musel Sánchez de Lozada prchnout do Spojených států v souvislosti s masovými protesty, které vyvolal jeho záměr exportovat bolívijský zemní plyn do USA a Mexika přes území historického rivala a nepřítele – Chile.

Společný postup proti Moralesovi
Nástupem levicového populisty Eva Moralese se bolívijské pravicové a centristické strany dostaly pod velmi silný tlak. Moralesova politika nacionalizace klíčového energetického průmyslu, radikální pozemková reforma a Ústavodárným shromážděním chystaná konstituce (která mimo jiné staví stát do pozice jediného vlastníka veškerých přírodních zdrojů a půdy a zvýhodňuje indiánské obyvatelstvo) představují principiální zásahy do společenské a ekonomické struktury státu. Opoziční síly se musely semknout a v září 2006 podepsali reprezentanti nejvýznamnějších cen­tri­stic­ko-pra­vi­co­vých uskupení a představitelé občanských komisí bohatších departmentů smlouvu, která je zavazovala ke společnému boji proti Moralesově politice.
   Mezi hlavní odpůrce prezidentových kroků lze zařadit zejména představitele nejbohatších departmentů východní a jižní Bolívie (Santa Cruz, Beni, Tarija a Pando), kde mají prokonzervativní Podemos a MNR své bašty. V posledních parlamentních volbách zde jednoznačně vítězilo Podemos se zisky mezi 40–45 %, zatímco MAS si připisovalo kolem 30 % hlasů (naopak například v La Pazu pro MAS hlasovalo 67 % a pro Podemos pouhých 18 % voličů). Hlavním pojítkem bolívijského „bohatého půlměsíce“ je odpor proti centralizační politice Hnutí za socialismus. Tyto oblasti bohaté mimo jiné na plyn, minerály a kvalitní zemědělskou produkci usilují o silnější regionální autonomii a větší profit ze svých přírodních zdrojů. Nicméně snaha o posílení autonomie byla odmítnuta v referendu v červenci 2006, kdy ji nepodpořily chudé části Bolívie.
   Sociální, ekonomická a politická propast se bude zřejmě i dále prohlubovat a nelze očekávat, že by v současné době bolívijská pravice dokázala účinně čelit radikálnímu populismu Eva Moralese.