Liberálně konzervativní akademie - Cevro

Na prvním z dílů semináře o situaci parlamentních stran vystoupili politolog a ředitel CEVRO Mgr. Ladislav Mrklas, který nahradil nemocného Pavla Pšeju, vedoucí katedry politologie a mezinárodních vztahů vysoké školy CEVRO Institut PhDr. Daniel Kunštát a jako zástupce KSČM vedoucí katedry sociologie FSV doc. Milan Tuček.
   Ladislav Mrklas v prvním příspěvku využil práce Herberta Kitschelta o vývoji nástupnických komunistických stran. Podle něj je pro úspěch těchto stran důležitá zejména (ne)připravenost stranické elity k proměně strany; (ne)akceptace transformace členskou základnou; historická relevance levice; udržení majetkového a finančního zázemí a dopad konfliktu centrum–periferie, Ladislav Mrklas k nim ještě v českém prostředí přiřadil masový charakter členské základny a disciplinovanost voličů, existenci řady přidružených organizací, protestní potenciál, pozitivní působení ­pro­por­ční­ho volebního systému a úspěšný boj o agrární a národně-socialistické dědictví.

Rozdělení KSČM je pouze fikce
Klíčovou částí vystoupení L. Mrklase bylo zpochybnění názoru, že KSČM je rozdělena do názorových frakcí. Iluzornost tohoto názoru dokázala na poslední volbě předsedy KSČM, v níž zástupci reformistických, resp. konzervativních sil ve straně získali minimum hlasů a uspěli naopak zástupci, které nelze k některé z těchto skupin přiřadit. „Frakcionalizace, pokud existuje, je strategicko-taktická,“ uve­dl Ladislav Mrklas. Podle něj je KSČM pragmatická strana, která pouze vyvolává zdání soupeřících křídel. 
   V další části vystoupení nastínil Ladislav Mrklas možný další vývoj strany. Za nejpravděpodobnější označil zachování statusu quo, který by pro ní měl nejnižší transakční náklady, méně pravděpodobné je pak otevření se reformistům či hlubší konzervace. Za největší rizika pro stranu označil klesající členskou základnu, dramatický nárůst průměrného věku strany a stávající politickou garnituru, složenou z představitelů 50. a 60. let.

Daniel Kunštát představil komunistický elektorát
Ve druhé části se Daniel Kunštát věnoval vymezení komunistického elektorátu, provedené na reprezentativním vzorku 4 857 respondentů. Podle tohoto výzkumu mají více než 3/4 komunistických voličů nižší než středoškolské vzdělání s maturitou, většina jich je ve věku nad 60 let a ekonomicky neaktivní. Strana získává podporu rovnoměrně ve všech velikostních kategoriích obcí s výjimkou Prahy, nejvíce od voličů s průměrným příjmem 7 001–9 500 Kč.
   Milan Tuček v závěrečném vystoupení upozornil na skutečnost, že křídla a rozdílná komunikace navenek i dovnitř existují ve všech stranách a nejsou specifické pouze pro KSČM. Zpochybnil sociologické teze Daniela Kunštáta, když poukázal na značnou zdrženlivost skutečných voličů KSČM hlásit se při průzkumech ke „své“ straně. Stejně tak označil za klišé skutečnost, že volba KSČM se v rodině dědí. Podle jeho názoru však komunistická strana představuje neanarchistickou a neekologickou alternativu pro mladé voliče.
   V následné diskusi padla řada témat. Jedním z nich byl například mimořádný výsledek KSČM ve sněmovních volbách v roce 2002. Daniel Kunštát zdůvodnil tento úspěch přílivem hlasů nevoličů z let devadesátých, Ladislav Mrklas a Milan Tuček pak poukázali na posun sociální demokracie do středu politického spektra.

Panelisté při závěrečné diskusi