Liberálně konzervativní akademie - Cevro

Stejná strana že vládne už od roku 1944? Ne to není Mexiko, je to mnohem blíže. V Černé Hoře vyhrála Demokratická strana socialistů (DPS) parlamentní volby a po 62 letech vlády má před sebou perspektivu dalších čtyř let u moci. A to není všechno. Její lídr Milo Djukanović sedí v premiérském či prezidentském křesle nepřetržitě už od roku 1991. „A to je mu teprve 44 let“, děsí se jeho protivníci. Mají proč. Poslední černohorský král Nikola I. vládl skoro 60 let. Maršál Tito 35 let…

DPS je strana někdejších komunistů (přejmenovali se až v roce 1991, poté co ještě v roce 1990 suverénně vyhráli volby se starým názvem „Svaz komunistů Černé Hory“). Milo Djukanović začal svou kariéru jako svazák, kterého si vybral Milošević jako jednoho ze svých praporečníků v Černé Hoře. Ale označení „postkomunisté“ k nim není spravedlivé. Byli to kdysi zapálení marxističtí revolucionáři, poté masová státostrana, v 90. létech prodloužená ruka Slobodana Miloševiće a pak jeho odpůrci s plnými ústy demokracie. Co je černohorská vládnoucí elita v současnosti? Je to (podle jména) samozřejmě levice, ale o to příliš nejde. Je především „odborovým“ sdružením hlavních oligarchů, kteří si na své přišli v létech válek a sankcí a své pozice si chtějí udržet. Je zároveň stranou bývalých komunistů, ale občas i mladých, schopných lidí, kteří v ní vidí hlavní bariéru proti prosrbské opozici. Je zkrátka zájmovým sdružením mocných, kterým jde především o udržení osobních mocenských pozic. To neznamená, že by v DPS zcela chyběli lidé, kteří to myslí dobře. Jsou tam, především z toho důvodu, že vidí Djukanoviće jako jedinou obranu před opozicí.

Pouze 20 procent pro reformní strany
Právě opozice je velkou výhodou Mila Djukanoviće. Nejsilnější opoziční seskupení, tzv.“Srbský blok“ totiž představuje ještě o několik tříd horší variantu vývoje – stále totiž neoplakal Slobodana Miloševiće…A Djukanovićovým velkým úspěchem je, že dokázal vytvořit bipolární představu politického spektra, kde jsou jakoby jen dvě možnosti – velkosrbští nacionalisté, za kterými je hypotéka válek, sankcí a národnostní nesnášenlivosti a na druhé straně jako jediná bariéra Milo Djukanović (a nevadí, že on sám do roku 1997 patřil k příznivcům Slobodana Miloševiće). V politicky málo zralé černohorské společnosti se jen malá část (ani ne 20 procent) dokázala tomuto do jisté míry umělému rozdělní vzepřít a hlasovat pro občansky orientované, reformní strany (Hnutí pro změny a Liberální strana – která má mimochodem ve znaku modrého ptáka), které znamenají skutečnou naději na změnu.
   U moci tak zůstává obsahově zcela vyprázdněná skupina osob, hledících si svých osobních zájmů. Jak mohla tak snadno opět uspět? Kromě zmíněného politického bipolarismu je tu ještě jeden aspekt. V zemi, kterou postihl takový ekonomický a společenský úpadek jako Černou Horu v raných 90. létech – a která má zároveň silnou kolektivistickou tradici (rozdělení do velkorodin, rodů a kmenů, později promíšené s komunistickým kolektivismem) se jako prostředek přežití uplatnil „sicilský“ model. Tedy seskupení kolem „kmotra“, který má přístup k moci (politické a ekonomické – ostatně tyto dvě moci na Balkáně splývají) a rozděluje svým věrným zaměstnání, přístup na vysokou školu, zakázky… A za odměnu vyžaduje absolutní poslušnost. V balkánských poměrech to znamená hodně peněz za málo muziky. Stačí dát práci otci rodiny a volí vás všichni její členové. Stačí zařídit studium dceři a máte 10 jistých hlasů jejích příbuzných. Ve volební místnosti už je samozřejmě všechno zcela čisté – proto také volební pozorovatelé OBSE hlásí, že volby byly – jak jinak – zcela v pořádku. Zapomínají, že demokracie není jen o volbách a že v zemi, kde je skoro polovina lidí bez práce a průměrný plat je 150–200 euro, v zemi, kde až příliš mnoho lidí je přímo či nepřímo (i většina soukromých podniků je vlastněných lidmi, spojenými s mocí) závislých na státu, v zemi, která je tak malá, že každý ví o každém všechno, v takové zemi lze těžko mluvit o demokracii. A nic na tom nemění fakt, že Černohorci chodí k volbám skoro obden (v letech 1990, 1992, 1996, 1997, 1998, 2001, 2002, 2003, 2006).